Melt Down?...

Tak, poslední dny nevím co se děje. Poslední dobou se brodim po pás v bahně a netuším jak z toho ven. Ať dělám co dělám, ať se snazim usmívat a dělat vše na odvedeni pozornosti, jsem už pár týdnů ve fázi hranice spadnutí do depresi.

V těchto tydnech jsem v minulosti dostávala antidepresiva 😅 úplná blbost co nepomohla a ještě mě víc utlumila a já připadala hloub rychleji. 

Včera jsem strávila celých 8 hodin vařením a pečením. Klasické odvedeni pozornosti a zaměstnání se. Ale jakmile mám pár minut pro sebe, jako bych se hroutí la do sebe. Něco mě pohlcovalo a pretahovalo se to se mnou. A já balancuji. 

Takový blbý pocit bezmoci, beznaděje. Přitom mám vše, zdravé děti, peníze nám také nechybí ale prostě grrrr. 

Nejvíc mě štve to uvědomění, že o tom vím a nemůžu to ovlivnit, nemůžu jen říct dost už nechci. Prostě si to dělá co chce.... 

Pokaždé to je něco jiného, strach z něčeho, nebo útlum, nebo otázka existence, strach z budoucnosti. Ta moje porouchana psychika si vždy najde něco co si umane a čím mě bude valcovat. 

Někdy pomáhá dát si trošku víc alkoholu, uvolnim se vyvztekam, vyplaču a je mi lip. Tentokrát opět po dlouhé době nic. Zborili mě 4 panáky, ale ten vnitřní vír zůstává. Takže si raději už nedávám ani skleničku vína, protože v tomhle stavu to smrdí pruserem. Mohlo by mě to semlit. Když se snažíte držet, velice snadno se alkoholem smaže hranice a skončíte. I když asi by to ani nebylo úplně marné. Byl by klid, už jen klid ticho a žádné bojovani o udržení všeho a ničeho..... 

Mno tak jsem ulevila duši, výkřik do tmy vypuštěn a jdu zkoušet bojovat dál.... Škoda, že nemám odvahu s někým mluvit o něčem a o ničem. Někdy je fajn být (nejspíš) asperger a být sama. Mám to ráda a vážím si svého, ale někdy mi chybí kdokoliv s kým probrat co mě letí hlavou, neumím to....